47. týden – Prostějov, Olomouc, Praha 1, Otrokovice, Břeclav, Hranice na Moravě, Bohumín
Co dodat, s nižšími teplotami se postupně přesouváme do tělocvičen a na vlastní oči se přesvědčujeme jak je těžké dnešní děti zaujmout a rozpohybovat. Ačkoliv na to jdeme velmi hravou formou tzv. „Veselého tělocviku“, tak se mají naši trenéři co ohánět.
Největší nešvar nejsou z našeho pohledu „mobily a sociální sítě“, ale to že dětem vlastně nikdo neukázal, že radovat se lze i ze vstřelené branky, položené pětky, vyhraného běhu nad kamarádkou či kamarádem při běžném nesoutěžním utkání či závodě jen tak v přírodě a venku. Děti vlastně ani nemají možnost zakusit ten moment, kdy jsou eufemisticky řečeno „Pány světa“ když se jim něco podaří. A také, že vlastně sportovní skupiny jim nabízí opravdové vztahy a kamarádství.
Když s nimi mluvíme a snažíme se získat informace zda, kdy a kde sportují. Dostáváme zpravidla odpověď, která je pro nás zarážející. Chtěli to zkusit, byli i na náborech s rodiči, ale často se jim dostalo odpovědi, že sportovní oddíly buď už nemají kapacitu, neboť nemají dostatek sportovišť a nebo trenérů. Případně jim rovnou řekli, že vybrali jiného zájemce, šikovnějšího a že jejich sportovní skupiny mají pevně ohraničený počet dětí daného ročníku.
A to je pro nás, trenéry, kteří se projektu věnujeme, varováním.
V tomto týdnu jsem měl ve středu 13. listopadu možnost se zapojit do „Veselého tělocviku“ , kdy jsme si pro děti z 8. tříd základní školy Gutha Jarkovského na Praze 1, připravili program, který celý probíhal venku a to za chladného počasí a za mírného studeného deště.
Na celkem asi 200 dětí jsme byli celkem tři trenéři. Já, Karel, kterému děti říkají Borůvka, Malina což byla Viktorie a Košťál, kterého představoval Vítek. Co myslíte, venku je chladno, mírně krápe, o co se děti nejvíc zajímají? Že je zima, že prší?
Ne,ne, kdepak, je zajímá zda je to bude bavit!
A tak jsme to rozjeli na plné pecky. Děti se v podstatě nezastavili a vydrželi vždy 1 skupina hodinu v aktivním pohybu při kterém hltali každé naše slovo, kde jsme jim popisovali co nyní budou rozvíjet.
Navíc jsme zjistili, že tato škola se věnuje výuce italského jazyka a to bylo něco pro nás, hravé trenéry, takže jsme si velmi rychle osvojili základní slovíčka, jako je „Orso“ – medvěd, „Volpo“ – liška, a další a plynně přešli do italsko – české komunikace.
U toho byly všechny děti v pohybu, používali míče či pěnové oštěpy, přemísťovaly značky a vůbec si neuvědomovali jak vlastně moc sportují. Ano, ano, nebylo tam ticho jako v kostele, ale to vlastně my ani nechceme, ba právě naopak, nutíme děti mluvit u pohybu nahlas mezi sebou, což je pro základní rozvoj her podstatné.
Odměna, nikdo a to i včetně pedagogů nechce končit, musíme přijít znova, klidně v prosinci a to je asi nejvíc co můžete dostat.
Karel Ševčík